Temné, nervózní intro rozráží zvířecí ryk Bernharda Weiße, za nímž následuje prvotřídní metal – coreová smršť. Kytary unisono hoblují uzemňující rify, rytmické tempo se dostává do málem neudržitelných otáček, úsečně vyřvávaný jednoslovný refrén se zdá být stejně účinným jako rozbrušovačka spuštěná na plné obrátky. Drobný náznak melodického zavlnění je okamžitě sražen k zemi novu porcí tunové šestistrunné zátěže a bez náznaku zklidnění a zpomalení se jede dál a dál. Tohle že jsou AXXIS? Ehm, nejsou, samozřejmě. Ale v nějaké zcela utopické představě, k níž mě mimochodem svedl název jejich nového (v pořadí již jedenáctého) studiového alba, by to myslím dost dobře možné bylo.

Myšlenka, že by tihle Němci opustili svůj mateřský melodický heavy metal, je totiž tak nepředstavitelná, že si o srovnání s „Utopií“ přímo říká. A jaká tedy ve skutečnosti je nahrávka, jíž naši němečtí sousedé s více než dvacetiletou praxí připisují právě zemi, která existuje jen v našich fantaziích? Navýsost tradiční, samozřejmě, ale také překvapivě silná, mohu-li to tak nazvat. Téměř neregistrovatelná výměna na bubenické stoličce (myšleno samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu), kde Andrého Hilgerse (naskočivšího do RAGE) vystřídal Alex Landenburg (ANNIHILATOR, MEKONG DELTA), jakoby kapelu postrčila k velmi dravému a živelnému výkonu. Na mnoha místech dostává přednost výrazný dvoukopákový rytmus, kytary rovněž znatelně přitvrzují, takže dojem o tom, že AXXIS zlehka přitvrdili, je zcela určitě na místě. Při tom neztratili nic ze svého původního puncu, a protože s invenční zápletkou si poradili rovněž víceméně zkušeně, zdá se tomu být přesně tak, jak už jsem předesílal.

„Utopii“ rámují dvě z nejrychlejších skladeb, a sice v úvodu titulní věc (po tentokráte skutečně temném a nervózním intru) a v závěru „Underworld“. Nadevší pochybnost lze obě zařadit do zlaté studnice tvorby kapely, a to především díky vykouzlení výborných nápadů, jež se skvěle doplňují s naznačenou „přísnější“ náladou AXXIS. Tím ovšem výčet skladeb hodných zvláštního zřetele nekončí a je výrazně slyšitelné, že jednu z předem jasných hlavních rolí v tom hrají i Oellersovy klávesy, které zůstávají vůdčími i po zbytek alba a nezřídkakdy dokáží vyvolat skutečně působivý dojem (viz. nebezpečně hororová atmosféra „Last Man On Earth“ nebo naopak až téměř poprockový přídech „Saran Wanna Die“ či spolehlivé tutovky „Heavy Rain“). Nechybí historicky premiérové připomenutí mateřštiny (v jinak pěkné „Fass Mich An), nechybí relativně slušně zvládnutá balada („Father´s Eyes“) a najdou se i hlušší místa („Eyes Of A Child“), abych zase všechno neviděl jen růžově.

Zkrátka takový moc pěkný kousek od AXXIS, chtělo by se napsat, který i po těch letech dává kapele hrst zvučných argumentů – tedy pokud by jí snad někdo chtěl z něčeho vinit. Já nicméně od nějaké kritiky v tom pravém slova smyslu dávám v případě „Utopie“ ruce kompletně pryč.